Válečná poezie.
Mezi zbraněmi mlčí můzy. (Inter armas scillent musae )Starý slogan. Nemlčí však můzy všechny.Pochodové válečné písně provázejí vojska stejně, jako hrůza před bitvou.
Nejsem literát, ale sám jsem si dal za úkol zpracovat téma pomsty ve válečné poezii. Téma, které nám pomáhalo přežít Hitlerovu okupaci. Při tom nemohu zapomenout na báseň, která se pomstou nezabývá. Neznám autora, ale z hlavy ji již nedostanu. Pokud autora znáte, sdělte.
Před příchodem fronty jsem vyhlížel v polích na střeše hlídací boudy svého strýce, až přijdou Rusové. Četl jsem při tom Rawena Loď mrtvých, tedy těch, kteří nemají doklady a úředně neexistují. Později jsme uznali, že frontu bude lépe přežít ve sklepích. Když jsme začaly prchat do obecního sklepa, provizorního krytu, spustily ruské minomety Katuše zvané také Stalinovy varhany takovou fugu, jakou nenapsal sám Sebastian Bach. Nebylo slyšet vlastního slova. Ve sklepě jsem měl nevím jak a proč výtisk časopisu Květy. Neměl jsem co číst, proto jsem si jednu báseň četl dokola, až ji dosud znám nazpaměť Nevím kdo ji napsal, ale líbila se mi.
„Dnes bych ti chtěla ještě lhát
o pleti s vláhou hroznů vína,
ale již hoří, nezhasíná
Přání, jež smíš i nesmíš znát.
Hlubino, která vážíš čas,
jako já vážím hloubky přání,
bičuj mne bičuj v úval skrání,
atˇpadnu jako zralý klas.
Hlubino v níž se propadám,
dej vzniknout touze v mužské dlani.
Já dozrála jsem k vinobraní
a víno ze svých úst mu dám.
Nepochopitelné. Mezitím, než jsem báseň několikrát přečetl, padlo venku 75 rudoarmějců a 16 podivínských spoluobčanů.
Byl krásný den 15 dubna 1945. Kvetly a voněly všude šeříky, kvetly meruňky. Bylo mně dvaadvacet let. Rusové hnali Němce jedinou silnicí obklopenou rozvodněnými vodami Dyje směrem k Lednici. Silnicí, na které Němci vyhodili do povětří 5 mostů. Povodeň z obou stran. Prošla jen pěchota. Za padlými přicházela svoboda. Byli jsme šťastní. Nebyli jsme mezi padlými, přežili jsme, dočkali jsme se. Proto tu báseň nemohu zapomenout.